Legální emigrace z NDR

Pamatuje si na konec 80. let, kdy Němci ve velkém utíkali z NDR? Nejdříve do Maďarska a pak do Čech a přes západoněmecká velvyslanectví se chtěli dostat - a nakonec dostali - do toho "správného" Německa? Praha byla v té době plná odstavených trabantů a wartburgů a zahrada západoněmeckého velvyslanectví vypadala jako uprchlický tábor. Ale kromě toho existovala také legální možnost vystěhování se. S posvěcením východoněmeckých úřadů. A my jsme měli možnost poznat člověka, který to zažil na vlastní kůži!

Komunistická NDR byla v mnoha ohledech jiná než komunistické Československo. Soudruzi z NDR sice neuměli vyrábět plastové lžičky 😂 , ale třeba nikdy zcela nezakázali drobné živnostníky jako pekaře, řezníky. Nebo byli výrazně tolerantnější k náboženskému vyznání obyvatel NDR. Na druhou stranu tajná služba NDR, Stasi (Ministerium für Staatsicherheit), byla v něčem drsnější než obávaná česká StB. (Dobře je to vidět ve filmu Životy těch druhých. Znáte? Výborný film, vřele doporučujeme!) A podobně rozdílný přístup NDR uplatňovala také k emigraci svých obyvatel, kterou za určitých okolností oficiálně a ve velkém umožňovala.

Znak, dnes bychom řekli logo, obávané Stasi.

Legální emigrace východních Němců na západ byla možná díky mezivládní dohodě mezi NDR a SRN. Zjednodušeně řečeno, západní Německo zaplatilo východnímu určitý obnos marek a díky tomu se desítky tisíc východních Němců mohli vystěhovat na západ. Tato "kontrolovaná" emigrace probíhala ve dvou vlnách v 80. letech minulého století. Z dnešního pohledu to byl výhodný obchod hlavně pro NDR - získala ceněné valuty a ještě se mohla elegantně "zbavit" nežádoucích osob, hlavně svobodomyslných umělců a disidentů. Ale možnosti vystěhovat se legálně na západ využili také "obyčejní" občané.

Jestli sledujete náš facebook, tak asi víte, že v Žitavě chodíme na pivo s Čechy, kteří zde žijí, a s Němci, kteří se chtějí učit česky. Říkáme tomu vznešeně Deutsch-tschechische Stammtisch. A tam jsme potkali Petera (jeho jméno jsme změnili 😉), který legální emigraci zažil na vlastní kůži.

Peter se narodil v Žitavě. Nebyl nijak výjimečný, jeho rodiče nebyli disidenti, matka byla učitelkou ruštiny (!) na základní škole. Prožíval normální dětství na přelomu 70. a 80. let minulého století. Matka Petera nikdy neměla jediný problém s komunistickou stranou nebo Stasi. Dokonce byla jako jediná z celého okresu vybrána na učitelský zájezd do Moskvy. Svým způsobem patřila mezi elitu, protože takové postavení učitelé v NDR měli, a ona navíc učila ruštinu. Vše se ale změnilo, když podala oficiální žádost o vystěhování. Důvody neznáme a vlastně ani nejsou důležité, zajímavé je, co se dělo potom. Prakticky okamžitě ztratila zaměstnání a nové dlouho nemohla najít. Nakonec musela jezdit do vesnice za Žitavu, do místního JZD, kde vykonávala podřadné práce, a Peter dodnes vzpomíná, jak jí jezdil pomáhat kydat hnůj.

Mezitím se z NDR ve velkém vystěhovávaly celé rodiny. Peter popisoval, jak mu ve třídě "mizeli" spolužáci a spolužačky. Jejich rodiče se mohli vystěhovat, takže jeden den se rozloučil s kamarádem před školou a druhý den bylo jeho místo v lavici prázdné. Všichni prý znali důvod, ale nikdo o tom nesměl mluvit. Jen se to šuškalo: "Utekli. Pšt." Peter říkal, že takhle jen z jeho třídy "zmizeli" minimálně čtyři spolužáci.

Peter se svojí matkou žili v nejistotě rok a půl. Za tu dobu měli šanci poznat represe ze strany Stasi. Ztráta zaměstnání, neustálé špehování, Stasi před domem, tajné fotografování a zapisování s kým se setkali a s kým mluvili. Peter později viděl složku, kterou na ně Stasi vedla - asi 10 centimetrů vysoká složka plná poznámek, fotografií, záznamů... Z filmu Životy těch druhých si můžete udělat představu, jak byla Stasi důkladná!

Z filmu Životy těch druhých (režie Florian von Donnersmarck, 2006)

Po roce a půl života-neživota vzalo vše rychlý konec. Jeden den si Petera zavolal ředitel základní školy do ředitelny. Peter měl štěstí, že sekretářka ředitele byla kamarádkou jeho matky. Když Peter procházel přes její kancelář, tak ho zastavila, silně ho držela za ruku, třásla s ním a dokola mu opakovala, aby nic neříkal, jen že svoji matku miluje, a aby se radši rozbrečel. Peterovi bylo tehdy jedenáct. Teprve, když viděla, že pochopil, tak ho "pustila" do ředitelny. Tam seděl ředitel a vedle něho stáli dva příslušníci Stasi. Petera začali vyslýchat, ptali se ho na matku, na kamarády, příbuzné... Peter mlčel a podle instrukcí se nakonec rozbrečel. Což ani nebylo moc hrané, prostě mu bylo do breku.

Když výslech skončil, tak mu ředitel řekl, že má jít okamžitě domů. Nikde se nemá zastavovat, s nikým nesměl mluvit. Školní věci nechal ve třídě, oblékl se a ubrečený běžel domů. Ten výslech malého kluka měl možná odhalit zaváhání. Možná kdyby Peter řekl, že nechce, že se mu bude stýskat po kamarádech, po babičce, tak mohl skončit v dětském domově a jeho matka by pravděpodobně odmítla odjet. Což by pro ni a Petera mohlo být ještě horší.

V den Peterova výslechu jeho matka dostala povolení vystěhovat se! Současně je ale "rodná" NDR zbavila občanství a všech práv. Peter a jeho matka měli dvacet čtyři hodin, aby opustili NDR. Rychle odjeli do Zhořelce, aby se nechali vyfotografovat do pasů. Pak zpátky do Žitavy na policii. Papíry a razítka, razítka a papíry. Zabalit dva kufry a rychle na nádraží. Na loučení nebyl čas. "Kdybychom to nestihli, tak bychom místo na západ jeli do Budyšína," komentoval to Peter a narážel na obávané vězení pro politické vězně, které fungovalo již v dobách nacistického Německa. (Mimochodem, toto vězení dnes funguje jako muzeum. Mezi jeho "slavné" vězně patřil také Julius Fučík. Určitě se tam zajeďte podívat! Něco takového v Čechách nezažijete...)

Peterovi a jeho matce se to nakonec podařilo. Vycestovali a žili poblíž Norimberku. Peter žil dál život normálního kluka, vystudoval univerzitu, studoval v zahraničí, pracoval...

V tehdejší vlně legální migrace se odstěhovalo několik desítek tisíc (!) lidí. Petr to přepočítával, že za jednoho emigranta SRN zaplatila 30 tisíc západoněmeckých marek. A ještě jeden zajímavý postřeh z Peterova vyprávění. Většina legálních emigrantů prý pocházela z východních částí NDR. Lidé v západní části NDR prý mohli běžně sledovat západoněmeckou televizi a poslouchat západoněmecký rozhlas. Takže na jednu stranu viděli pozlátka reklam, ale na druhou stranu si uvědomovali, že východní Německo, přes represivní charakter státního zřízení, jim poskytuje jistotu, práci a hmotné zabezpečení. Nechtěli se pouštět do "dobrodružství" a být třeba nezaměstnaní. Zatímco lidé ve východní NDR negativní informace o SRN slyšeli pouze z oficiálního vysílání a měli je zprostředkované od známých. Přesto jejich touha po svobodě byla silnější.

Peter se vloni vrátil do Žitavy. A teď s námi chodí na pivo. Pardon na Stammtisch 😌

Peter byl malý kluk, vše je to stará historie a něco si mohl špatně zapamatovat, špatně pochopit, ale stejně každý takový příběh mrazí a nahání hrůzu. Mimochodem, věděli jste, že členem Stasi byl také současný ruský prezident a dřívější agent KGB Vladimír Putin?

Průkazka Stasi Vladimíra Putina.

PS: Tady původně náš článek končil. Ale musíme se ještě omluvit za chybu, kterou jsme udělali na našem facebooku v pátek 8. března. V postu jsme zaměnili sídlo Stasi za sídlo komunistické strany. Vše musíme uvést na pravou míru: Stasi v Žitavě sídlila v tzv. bílém domě, v bílé vile na Bahnhofstrasse 30. Dům najdete hned naproti nádraží a dnes v něm funguje Industrie- und Handleskammer Dresden.

Fenomenální historie

Historie na vás v Žitavě dýchne na každém kroku. Asi každý víte, že Žitavu založil Přemysl Otakar II., král železný a zlatý, v roce 1255. Ale žitavská historie je mnohem starší a mnohem bohatší! Území bylo osídleno pravděpodobně již před rokem 1000 slovanským kmenem Milčanů.A od počátku až takřka do současnosti byl žitavský život úzce spjat s Čechami. Vždyť Žitava byla součástí Koruny české až do roku 1635! A přestože nejstarší historie je vskutku fenomenální (nebo Phänomenální?), my se budeme věnovat historii nové. A tohle povídání berte jako pozvánku k prohlídce města, kam se možná také přestěhujete ;-)

Vy starší si asi pamatujete na východoněmecké náklaďáky a autobusy značky Robur. Ve východním bloku měly asi stejnou pověst jako trabant. Ale pro mnohé z vás bude šokující, že tato auta se vyráběla hned u českých hranic, v Žitavě!

Když v Žitavě vystoupíte z vlaku a půjdete po Bahnhofstrasse do centra, tak po pravé straně budete míjet vcelku nenápadnou budovu s nápisem ROBUR WERKE. Ano, tady se to "zlo" páchalo, tady vše vznikalo. Ale ještě než soudruzi z NDR spustili výrobu legendárních roburů, tak zde rodina Hillerů vyráběla bicykly, osobní auta a nákladní vozy.

 Karl Gustav Hiller započal s výrobou bicyklů někdy kolem roku 1890. Vyráběl a prodával je pod značkou Phänomen. Nevíme, jak kola jezdila, jak byla spolehlivá a oblíbená, ale žitavané jsou na dlouhou historii výroby patřičně hrdí. Karl Gustav Hiller postupně svou výrobu rozšiřoval - již po roce 1900 započal s výrobou motocyklů (spíš motorových kol) a v roce 1905 spustil výrobu motorových tříkolek a v roce 1912 dokonce osobních automobilů! Jeho podnikatelské aktivity v mnohém připomínají jiné osudy strojařů a konstruktérů, ať už v Německu nebo třeba v Čechách, kdy výroba motorových kol, motorek a později jednoduchých automobilů byla poměrně rozšířená. Většinou ale měly takové továrny, nebo spíš dílny, jen jepičí život a vydržely jen některé.
Velký rozmach a asi největší úspěch Phänomenů je spojen s rokem 1927. Tehdy firma začala dodávat malé nákladní vozy Říšské poště. Sluší se uvést, že šlo o typ Phänomen 4RL/K a asi by se slušelo uvést technické parametry, ale - upřímně - zase takový fanda do oldtimerů nejsem ;-) Pro svoji nenáročnou údržbu a spolehlivost byly vozy velmi oblíbené. Kromě tohoto lehkého náklaďáku firma vyráběla pro říšskou poštu také trochu bizarní trojkolky. O spolehlivosti a jízdních vlastnostech toho moc nevím, ale viděli jste nějakou epizodu s Mr. Beanem a jeho tříkolkou? Tak snad to pan Hiller měl lépe vymyšlené :-D

Tříkolka na dobové reklamě. V italštině! "...di Zittau"

O produkci během druhé světové války zdroje taktně mlčí, ale zajímavý je osud rodiny Hillerů. Sice byli židovského původu, ale mohli se vykoupit a nebyli posláni do koncentračního tábora.

Po roce 1945 a zvláště po roce 1949, kdy vznikla NDR vylo vše jinak. Firma Phänomen sice obnovila výrobu, ale byla částečně zestátněna a v roce 1951 byla začleněna do společnost IFA, která sdružovala veškerou automobilovou výrobu na území NDR. V roce 1957 došlo k přejmenování firmy na ROBUR WERKE a rozjela se výroba těch známých východoněmeckých náklaďáků a autobusů Robur. Ty byly zvláště v NDR hojně rozšířené a měly řadu variací. Využívali je v armádě, hasiči, sloužily jako klasické valníky, ale také jako sanitky nebo pojízdné obchody. Samozřejmě, že celá produkce nevznikala jen v Žitavě, Robur měl závody ještě Budyšíně, Kamenci a jinde.

Po roce 1990 to šlo s továrnou z kopce. Sice ještě proběhl pokus o modernizaci roburů, ale továrna byla definitivně uzavřena v roce 1991. Dnes celý areál chátrá s výjimkou budovy v Bahnhofstrasse. Patří polským majitelům a jeho další osud je nejasný. Ale pokud si areál, který je mezi Bahnhofstrasse, Eisenbahnstrasse a Marschenstrasse, obejdete, zjistíte, jak je velký a relativně zachovalý. Když fantazie trochu zapracuje, tak už v něm vidíte lofty, dílny, galerii, klub, jinou výrobu... Ale to by byla jiná kapitola a jiné náklady! Dnes si jej bohužel prohlídnete jen z ulice; celý je oplocený a zavřený a "prywatny", kam je "wstep wzbroniony". Škoda, v roce 2014 byl částečně otevřený v září Během Dnů evropského dědictví a prohlídka stála za to! Včetně dvoupatrových sklepů!

Rodina Hillerů bydlela v Žitavě na rohu Dornspachstrasse a Theaterring naproti kostelu Sv. kříže, kde najdete slavné Postní plátno. Po roce 1989 dostala rodina vilu zpět, ale vzdala se jí pod podmínkou, že vila bude sloužit veřejnosti. Takže dnes zde najdete spolek Hillersche Villa e. v. se zkušebnami a vyhlášeným Café Jolesh s okouzlující zahrádkou! (Mimochodem, v Café Jolesch točí svijany! Za 2,90 Euro.)

Tak až příště půjdete po Bahnhofstrasse, podívejte se vpravo a připomeňte si slavnou a dlouhou historii výroby automobilů #vzitave. A také si připomeňte protikomunistické povstání východních Němců v roce 1953!

Pamětní deska na budově Robur Werke.

Znak bicyklů Phänomen

Chátrající areál Robur Werke.

Interiér.

Připomínka automobilové minulosti v dlažbě žitavského náměstí.